Pavel Hokr - CV

Do hudebky (tehdy LŠU) jsem začal chodit v 6 letech. Při přijímačkách jsem jim zahrál nějaké písničky podle sluchu. Díky tomu se rodičům podařilo hudebku přemluvit, abych nemusel absolvovat přípravku a mohl jsem rovnou hrát. První 3 roky jsem asi byl považován za VIP, protože rodičům se opět podařilo vyžebrat privilegium nechodit na nauku. S hudebkou jsem skončil v 19 letech. Za tu dobu se mi věnovali dva učitelé. Oba byli velice milí, uměli učit, nemůžu si stěžovat. Na tehdejší dobu je můžu jedině chválit. Nicméně museli se držet osnov, jinak to asi nešlo. Největší odvaz byl, když jsme hráli Yesterday, a to se pan učitel potutelně tvářil, že se pohybujeme na hranici zákona. Hudebka mě naučila dobře techniku, bez toho bych se neobešel. Úkoly jsem však moc svědomitě neplnil. Nějak zvlášť jsem zrovna necvičil. Ale hrál jsem hodně – písničky, co se mi líbily, nebo svoje skladby. Mám to štěstí, že dovedu hrát podle sluchu. Teď bych měl napsat v rámci CV nějaké úspěchy: žádné klavírní soutěže jsem nikdy nevyhrál. Vlastně jsem se žádné nezúčastnil, lépe řečeno, v hudebce mě na žádnou neposlali, což se ani nedivím.

Po základce jsem šel na gymnázium. Možná to bylo špatné rozhodnutí, měl jsem asi jít na konzervatoř. Lépe bych zrealizoval své tehdejší sny: prorazit mezi hvězdy se svojí kapelou, která by hrála moje písničky, a skládat hudbu k filmům. Tehdy jsem si říkal, že konzervatoř nepotřebuji. Skládat hudební díla, to se přece nedá naučit. To musí člověka napadnout, to musí mít v sobě. A naučit se hrát na nástroj, na to přece stačí hudebka. Nepotřebuji k tomu vědět, kde přesně Bedřich koukal do Vltavy nebo jak často si Mozartova babička měnila ponožky. A když mám úžasný hudební nápady, tak to už mezi hvězdy prorazí samo… Neprorazí . Na tom je potřeba makat, věnovat tomu podstatnou část volného času. Dát dohromady kvalitní kapelu, tvořenou z hudebníků s podobnými plány…takové lidi člověk potká právě na konzervatoři. Je potřeba složit hudbu k mnoha amatérským filmům a postupně se propracovat mezi profesionály. Chytat všechny příležitosti a věnovat se tomu naplno i v rámci školy, nejen jako koníček ve zbytku volného času. A trvá to roky práce, než to případně začne být trochu výdělečné. S tím je potřeba začít v 15 letech, aby ve 25 se tím mohl člověk živit – když mu to vyjde. Vnucuje se zde otázka, proč jsem tedy šel na gympl? Prozradím na sebe, že to bylo asi kvůli prestižní soutěživosti, kdo se na gympl dostane. Inu, stalo se. Nemám sice splněné sny, ale zase by tady asi nebyla fungující hudební školička, ze které mám taky celkem radost. Teda ne zrovna, když ve 2 ráno vymýšlím a kombinuji rozvrhy.

Z nasměrované vzdělávací dráhy jsem neuhnul. Po gymplu jsem začal chodit na ČVUT na Dopravní fakultu. Vždycky mě bavily jízdní řády. Hlavně autobusové. Asi proto, že v mém dětství jsme neměli auto, byli jsme zcela závislí na hromadné dopravě…tak mě vždycky fascinovalo, co dělají všichni ty lidi z té vesnice, když z města jim jede domů poslední autobus v 18:30 a ten jim ujede… No nic, dopravku jsem vystudoval. Můžete mi říkat inženýr klavíru. Dva roky jsem ještě externě pracoval pro několik společností – navrhoval jsem jízdní řády. Pokud jste právě chtěli říci „Ha, tak už vím, kdo tady zavedl tak debilní spojení!!“, tak radši upřesním, že se to týkalo regionálních autobusů v Plzeňském kraji. S jízdními řády jsem pak skončil, výuky klavíru bylo už hodně. Ne že by mě jízdní řády nebavily. Ale přece jen, když vymyslíte nějakou změnu, které znamená pro 80 lidí zlepšení a pro 20 lidí zhoršení, tak těch 80 lidí vás nepřijde pochválit a podpořit, zato těch 20 lidí vás záhy přijde ukamenovat. No a u piána jsem na nic takového zatím nenarazil. Vlastně ano, když jsem zdražil. Ale teď už mám kolegyni, která mi pomáhá s organizací (a špatné zprávy má za úkol předávat ona), tak přežívám bez úhony. V současnosti při vytváření a optimalizování rozvrhů pro všechny učitele používám mapy a jízdní řády a tvorba rozvrhů je skutečná dopravní logistika, takže nakonec vlastně pracuji v oboru.

Při studiu jsem si přivydělával jako soukromý učitel. První klienty jsem měl v 16 letech. Docela mě to bavilo, mělo to úspěch a hlavně mě těšilo, že můj způsob výuky je daleko příjemnější a díky tomu většinou přináší lepší výsledky než v hudebce. Aspoň tedy z mého pohledu , nechci se hádat. Myslím, že v roce 2001 jsem začal učit 2x týdně v bývalém kulturáku v Černošicích na Vráži. Nejdřív jsem byl zaměstnán na smlouvu, pak se ale změnil systém a já jsem si založil živnostenský list. Klavír a kytaru jsem dále učil v kulturáku, než ho zbořili. Také jsem docházel k lidem domů. Výuka měla úspěch, klientela rostla. Postupně jsem k sobě přibíral další kolegy, až vznikla hudební škola. Teď učím na klavír zhruba na 40 % úvazku a navíc pořádám rychlokurzy klavíru pro dospělé. A na částečný úvazek jsem doma na „mateřské“.

Co se týká dráhy hudební hvězdy, tak jsem založil kapelu, amatérskou, která se různě obměňovala. Ani po 20 návštěvách hospody se nám nepodařilo vymyslet název. Jednou jsem přišel na zkoušku s písničkou, o které se zbytek kapely vyjádřil, že je na ní pěkný jenom název… No tak skladby šla do háje, ale název se použil pro kapelu. Jmenovala se Zkreslený představy. Ve vrcholném období jsme měli asi dvouhodinový repertoár a koncertovali jsme. Takže aspoň částečně jsem dohnal svoje ego, ukázal jsem se na pódiu před kamarády. Kapela skončila asi po 5 letech jako většina amatérských kapel. Jednotliví členové (hlavně já) se rozcházeli žánrově i plány, co dál. Poslední ránou byl odchod asi už čtvrtého bubeníka a já jsem neměl sílu zase dávat dohromady novou kapelu a znovu začínat. Svoje skladby jsem si nahrával sám, pozval jsem si vždycky akorát zpěvačku a kytaristu. Jedno CD jsem nahrál, s tím se vytahuji dodnes. Na další CD jsem už neměl motivaci, přestože nápady by byly. Vytvořil jsem také hudbu k jednomu amatérskému filmu. Teda k více, ale ty další jsem pak už z časových důvodů odflákl, takže těma se nechlubím. No to je tak všechno z mých trumfů. Vlastně, ještě abych oslnil, umím nejen na klavír, ale na slušné amatérské úrovni taky na kytaru, baskytaru a zobcovou flétnu. V každém oficiálním CV je položka „koníčky“. OK, vyplním: sjezd divoké vody, cestování. Neuvádím hudební koníčky, o těch už jsem psal dost. Mám dvě holčičky (ročník 09 a 11), takže jsem teď většinu volného času s nimi a svoje koníčky realizuji tak, aby byly i pro holky.

Webdesigner mi říkal, že mám dodat nějaké zajímavé fotky. Tak si říkám, co bych měl někde vyhrabat? Jak jsem s baskytarou na pódiu a zprava růžový a zleva zelený reflektor a já se tvářím drsně? Nebo na lodi v rozbouřených vlnách ve vestě a helmě s hrůzou v očích? Nebo na Mont Sněžka ve slunečních brejlích hledíc v dál? A nebo jak se ke mně tulí moje (v mých očích samozřejmě krásné) holčičky, přičemž za jejich krásu může spíš manželka, než já? Nene, stačí, že dodám fotku, kterou mám v občance, a hotovo.