Můj přístup

Text o ZUŠ je z větší části kritikou. Proto teď píšu, jak by to podle mne šlo lépe a jak se to snažím dělat já. Je třeba zvládnout dvě věci: První věc je komunikace s dítětem. Druhá věc je, co učit, resp. co s dítětem hrát.

Cílem je umět hrát, a to dobrovolně. Čím více bude člověk hrát, tím lépe bude umět. Aby hodně hrál, tak ho to musí bavit.

Přijde šestileté dítě na hodinu klavíru. Neumí zahrát nic. Noty – neví o čem je řeč. Můj první úkol je, aby se mě dítě nebálo. Kladu dítěti otázky, jestli mají piáno, jestli už zkoušel hrát a jestli zná nějaké písničky. Dozvím se například, že zná Skákal pes. Ptám se, jestli pozná nějaká písmena a ukazuji papírek s natištěnou klávesnicí v 1 oktávě a popisem (CDEFGAHC). Když nezná, nevadí. Papírek položíme na klávesy a zkoušíme zahrát některé klapky. Pak vytáhneme „noty“, což je v písmenech zapsaná skladba (GGE GGE GGAG GF…). A hrajeme. Pro dítě není problém přiřadit G v „notách“ ke G na papírku na klapkách. Skákal pes několikrát zahrajeme. Pak zkusíme jinou písničku, co dítě zná, např. Kočka leze dírou. Výsledek je, že dítě po první hodině odchází s tím, že dovede zahrát pravou rukou 2 písničky, které zná a které ho baví. (Stále ještě netuší nic o notách a rytmu, ale něco zahrají. Jde to i bez půlroční přípravky).

Před odchodem dávám dítěti seznam vytipovaných známějších písniček, kde označí ty, které zná a líbí se mu, pak které zná a nelíbí se mu. Dále říkám, že nejlepší by bylo vybrat si písničky ještě jiné, které v tom seznamu nejsou a které ho baví.

Setkal jsem se i s dětmi které dovedou zahrát písničku podle sluchu. Z písmen nebo not budeme hrát jen to, co nedovedeme podle sluchu.

Zvládneme Skákal pes pravou rukou a hrajeme další lidovky podle výběru dítěte. Přidáme levou ruku, která hraje pouze C nebo G. Pak mohou přijít složitější písničky, často děti žádají něco od Uhlíře a Svěráka. Pořád ještě můžeme hrát jen podle písmen. Stále je důležité, aby to děti bavilo. Není podmínka dotáhnout písničku do dokonalosti. Je potřeba udržet zájem. Když nějaká písnička nejde, můžeme jí nechat plavat. Pokud by to děti nebavilo, nebudou doma moc často hrát, tudíž se nenaučí nic nového a přestane je to bavit úplně. Obvykle zvládneme po měsíci zahrát několik lidovek. Skladby jako Není nutno a Severní vítr můžeme zvládnout zhruba po 2 měsících.

Postupně se učíme hrát z not. Máme k ruce tahák s popsanými notami a není třeba znát noty nazpaměť. Zatím nerozlišujeme délky not. Ani to není třeba, protože hrajeme skladby, u kterých dítě zná melodii a může si jí k tomu v duchu nebo nahlas zpívat. Písničku zahraje tak, jak jí zná a nemusí zjišťovat, jak je která nota dlouhá. O pár týdnů později tahák už nepotřebujeme. Na délky not a další značky v notách také dojde. Neučíme se to však dopředu, ale vždycky si to vysvětlíme, až když na daný problém narazíme.

Další krok je doprovod levou rukou. Hrají se většinou akordy, později složitější basová linka. Využíváme hlavně noty zpěvníkového typu: Melodie je zapsaná v notách pro pravou ruku. Levá ruka má zápis pouze jako akordy pro kytaru (C, Am, Dm, F, …). Hrajeme už různé věci na přání dětí. Děti si buď vyberou ze seznamu nebo mi půjčí CD a řeknou, které písničky by chtěly hrát. Musím vždycky noty a akordy napsat. Když písničku neznám, musím jí naposlouchat z CD a potom zapsat. Občas pomůže internet, ale většinou ne. (Pro učitele ZUŠ je tvorba not na přání pochopitelně spousta práce navíc. Chápu že to nedělají, nikdo jim to nezaplatí.)

Písničky, které zní dobře, neodkládáme, ale občas si je zahrajeme. Tím se repertoár rozšiřuje. Děti mají po roce hraní použitelný repertoár v průměru na 15-minutový program, to je kolem 10 písniček. (Uvádím průměr. Někteří zvládají repertoár přes půl hodiny.) Nemusí to být dokonalé, ale posluchače to musí zaujmout. (Myslím, že je pro menší děti lepší zvládnout poslouchatelně zahrát 10 písniček, než 1 nebo 2 dokonale při stejném úsilí).

Někteří máte určitě dojem, že zanedbávám techniku hraní. Že nechávám děti hrát jak chtějí, nenutím je držet správně ruku a prsty a podobně, děti se pak naučí něco špatně, co jim pak bude bránit se dále zdokonalovat. Máte do určité míry pravdu. Snažím se vždycky odhadnout schopnosti každého dítěte. Když někdo bojuje už v základech a já vím, že z něj žádný piánoborec nebude, tak ho nebudu obtěžovat s perfektním držením ruky nebo ideálním prstokladem. Držení ruky a prstoklad je potřeba až při rychlém hraní. Když je zřejmé, že dotyčný se tak daleko nedostane, tak místo nějakého držení ruky se radši snažíme zvládnout to vůbec zahrát, aby písnička nějak zněla. Jednoduše řečeno, klademe si nižší cíle, kterých dosáhneme. A učíme se ovládat pouze takovou techniku, kterou k tomu potřebujeme, nic navíc. Naopak u zdatnějších klavíristů techniku nezanedbáváme. Z hlediska techniky hraní se snažím po dětech chtít to, co potřebují a využijí. Uznávám, že někdy bych měl být asi náročnější. Myslím si, že důležitější než technika, je udržet zájem a neodradit děti něčím z jejich pohledu zbytečného a otravného. Přiznávám, že v tom hrají roli i peníze: když mladého klavíristu něčím znechutím a přestane ho to bavit, tak já přijdu o zákazníka. (Zatímco učitel v ZUŠ má si stálý plat. Kromě toho asi musí dodržovat metodické pokyny.) A já se snažím lákat děti na to, že je u mě baví hrát.

Jak výše píšu o písmenech místo not a písničkách a akordech, tak neříkám, že je tento přístup jediný správný. Lepší je spíš vyzkoušet všechno možné a zjistit, co dítěti jde nejlépe, a v tom ho pak podporovat. Jak už jsem psal, někdo chce písmena a nic jiného, někdo zvládne hned noty, někdo jen podle sluchu, někdo si nad noty pořád píše písmena a někomu pomůže, když mu písničku často hraju. Je třeba vychytat, co může při hraní pomoci.

Když je klavírista ochoten zpívat a zpívá dobře, hned se toho chytíme. Klavír pak slouží jako doprovodný nástroj. Stačí stáhnout si z internetu text s akordy. Písnička je pro posluchače zajímavější, když je se zpěvem. Když někdo dovede hrát a k tomu zpívat, tak s tím může dobře zabodovat v kolektivu. Kromě toho je jednodušší hrát na klavír jen doprovod, protože se klavírista řídí pouze podle akordových značek a nemusí luštit noty. A ten doprovod si může hrát tak složitý, jak si troufne.

Možná to tak nevypadá, ale ani klasice se nevyhýbám. Klasika je na poslech náročná hudba. Dětem mladším 10 let obvykle nic neříká. Děti se o vážnou hudbu začnou případně zajímat později než o populární hity. Já dětem klasiku nabízím, až když vidím, že zvládnou zahrát poslouchatelnou skladbu. Mezi poslouchatelné neřadím prstová cvičení a etudy. Jako příklad mužů dát některý menuet od Mozarta. Má to 3 řádky, je to v C-dur a nejsou tam žádné složitosti. Takovou skladbu jim dám třeba až po třech letech hraní. Někteří by to zvládli i dříve, ale nemělo by to smysl, akorát by je to odradilo. (Nepřipadá mi šťastné řešení hustit do někoho klasiku v notách ve věku, kdy je jeho oblíbený hit Pec nám spadla.) U pokročilejších klasiku vždycky alespoň vyzkoušíme kvůli basovému klíči. Pokud by některý můj žák tíhnul více ke klasice, tak od určité úrovně bych mu doporučil, aby se učil v ZUŠ, protože pro klasiku by mu posloužila lépe než já.

Komunikace

Možná nejdůležitější je vztah dítěte k učiteli.

Pro mě je primární zásada nikdy se nerozčilovat nebo zvyšovat hlas. Učitel musí vědět, že když dítě něco neumí, tak to nedělá naschvál. Když dítě něco nepochopí, tak je to chyba učitele, ne dítěte. Učitel to buď špatně vysvětlil nebo má příliš vysoký požadavek. Když má dítě z učitele strach, stresuje se a nemůže se soustředit. Mám na mysli strach z reakce učitele, když něco zrovna nezvládá nebo když neumí, to co by umět mělo.

Dítě musí mít pro hraní motivaci. Proto je potřeba občas pochválit. A když učitel usoudí, že už dlouho není za co chválit, měl by snížit nároky natolik, aby dítě zvládlo požadovaný úkol a bylo ho možné za to opět pochválit.

Velmi pomůže, když si dítě může v něčem rozhodnout. Například ve výběru písničky. Nebo při hraní, že to může hrát od C1 i od C2. Záleží na něm, jak mu to lépe zní. Mnoho dospělých si neuvědomuje, že pro dítě je příjemný pocit, když může prosadit vlastní názor: „Já to budu hrát takhle, mě to tak líp zní“. Nebo třeba dětem radím: „V tomhle místě může levá ruka hrát F i C. Já doporučuju F, to se mně zdá hezčí, ale hraj to jak chceš, co se víc líbí tobě“. Samozřejmě nejde o F nebo C, ale o to, že dítě bude mít vlastní názor. A to je právě další motiv pro děti: Při hraní na klavír si můžou občas rozhodovat, co jim se zdá lepší (ve škole se s tím moc nesetkají). Často je také klavír jediná věc, ve které jsou lepší než jejich rodiče, což bývá slušná motivace. Také může být motivací hrát na koncertech nebo předvést se před jinými.

Se staršími, někdy už kolem těch 10 let, je potřeba mluvit jako s dospělými. Mám zkušenosti, že pokud se ke starším dětem chováte jako k mladším než jsou, riskujete, že si vás zařadí do kategorie odepsaných, kteří ví všechno nejlíp a kteří jenom přikazují a zakazují a nepřijímají cizí názor. Proto je se staršími potřeba se dohodnout a ne jim určovat. Oni se pak třeba také zachovají jako dospělí: Pochopí, že hrát můžou, ale nemusí. Ví, že závisí na nich, co a jak se bude hrát. A že učitel jen radí, jak by to mohlo znít lépe a jak to zahrát efektivněji.

?

Napsal jsem pár stránek „chytrých řečí“ a možná to vypadá, že si myslím bůhví jak nejsem geniální. Samozřejmě, že nemám stoprocentní úspěšnost. Najdou se děti co učím, které piáno přestalo bavit nebo je bavit ani nezačalo. A nepopírám, že to může být moje chyba.

Když už se mi nepodaří někoho zaujmout, tak chci, aby s hraním neskoncoval ve zlém. Je v pořádku, aby si řekl „Nebaví mě to, nemá to smysl, končím“. Ale ne, aby se učitel stal nenáviděnou osobou a klavír předmětem hodným destrukce. (Dodnes jsem učil kolem stovky dětí a ve zlém s piánem skoncovaly dvě. V případě ZUŠ toto číslo odhaduji na více než 50%. Je samozřejmě možné, že se mýlím v případě mém i ZUŠ.)

Je celkem pravděpodobné, že s něčím v textu nebudete souhlasit. Pokud budete chtít, můžete mi to emailem napsat. Kritiku sice neslyším rád, to asi nikdo, ale třeba bude pro dobro věci, když se to dozvím…