PAVEL HOKR – hudební škola, ve spolupráci se SVČ Všenory
Admin  |  Pro učitele  |  KONTAKT
logo_svc klavir_logo
Klavír, kytara (elektrická i akustická),
zobcová flétna a další nástroje...

Můj názor na ZUŠ

Předem upozorňuji, že tento názor není zaměřen na konkrétní ZUŠ, ale obecně na nesoukromé hudebky. Můj názor nevychází z žádného průzkumu ani statistik, ale z informací od lidí a z mých osobních zkušeností, které nejsou zrovna čerstvé... Jedná se o subjektivní nepodložený názor a je možné, že některé informace jsou zcestné.

(Vyjadřuji se pouze k výuce hudebních nástrojů. Výtvarku apod. nehodnotím, to nedovedu posoudit. Uvedu příklad klavíru, protože tomu se věnuji.)

Základní umělecká škola vede děti k tomu, aby se jednou stali virtuózními muzikanty v oboru vážné hudby. Kdo chce hrát kvalitně klasiku, pro toho je hudebka vhodným řešením.

Je jasné, že sedmiletý začátečník nezahraje hned nějakou skladbu od Mozarta. Na to je potřeba se nejdřív naučit noty, k čemuž může sloužit půlroční teoretická přípravka. Dále je třeba ovládat techniku hraní: správně držet ruku, dokázat hrát hlasitě i potichu, lehce i energicky, správně pokládat prsty, atd. Proto se hrají různá prstová cvičení, stupnice a etudy. Postupně se přidají jednodušší klasické skladby. Obtížnost se stupňuje podle schopností dítěte. Časem prstových cvičení ubude, až zmizí úplně a o to více se hrají už slušné kousky. Mladý klavírista se zdokonaluje, umí už obtížnější skladby od různých skladatelů. Časem začne třeba jezdit na různé soutěže. To už studuje na konzervatoři a pak na HAMU, kde získá kontakty a možnosti různých angažmá, až nakonec si bude moci hudbou slušně vydělat.

Takto asi vypadá představa ideálního žáka ZUŠ. Pokud mají rodiče podobnou představu, dítě má patřičný talent a klasika ho začne bavit, tak základní umělecká škola dobře poslouží. Odhaduji, že takovýchto ideálních žáků se objeví pouze několik ročně v celé republice.

Praxe pak může vypadat takto: Začne to zápisem. Pokud je větší zájem než kapacita hudebky, je nutné udělat něco jako přijímačky. Obvykle má dítě něco zazpívat nebo zopakovat po učiteli rytmické tleskání. Orientačně se podle toho talent pozná. Bohužel to může odfiltrovat děti, které se bojí předvést něco před cizími lidmi, a přitom třeba talent mají. Samozřejmě záleží na konkrétní hudebce, jestli tento problém řeší.

OK. Dítě je zapsáno do hudebky a navštěvuje přípravku. Malují se noty, vytleskávají se rytmy, pouští se hudba, zpívá se,... ale nehraje se moc na nástroje. Vlastně vůbec. Učí se skupinově ve třídě, jako ve škole. Přípravka děti obvykle nebaví. To není chyba učitele. Prostě se musí naučit noty, a to pro většinu dětí otrava je. Vzhledem k tomu, že hudebka je činností nepovinnou, určitá část dětí v této fázi odpadne. Ne, že by jim to třeba nešlo, ale protože je to nebaví a rodiče si řeknou, proč dítě přes odpor nutit a ještě za to platit, když může zatím běhat venku. Některé hudebky možná přípravky nemají a jdou rovnou k nástroji. Nevím. (Učit se noty nazpaměť je zbytečné. Kdo je používá, naučí se je za chvíli. Přípravka ZUŠ učí děti věcem zbytečně půl roku předem a tak odradí některé děti od hraní, ještě než se dotknou nástroje. Také učení not na základních školách považuji za blbost. Kdo nehraje na nástroj, tak to nemá šanci použít.)

Hra na nástroj už je lepší. Alespoň u klavíru. Zmáčknete klapku a ono to hraje. Zobcová flétna: fouknete, a také to hraje. Ale třeba housle: zatáhnete smyčcem a uvědomíte si, že byste měli promazat panty u dveří. A než z houslí vyloudíte zvuk, který nehubí myši, tak to je rok nebo dva nezábavného cvičení. Více k tématu si můžete přečíst v textu Výběr nástroje. Zpět ke klavíru.

Dítě má z přípravky povědomí o notách a začne hrát. Typuji, že začátek je v pohodě. Dítě zahraje jednoduchou skladbu z not, ono to nějak zní, a cíl je splněn, protože doteď nezahrálo nic a najednou umí skladbičku. To je úspěch. Pak je žádoucí pokračovat, což znamená cvičit. Je třeba dělat pokroky. Když není pokrok, tak se cvičí pořád to samé dokola, což je nezábavné, takže se cvičí málo, a tedy nejsou pokroky... Většinou pak rodiče usoudí že to nemá smysl. Kdo má menší talent, musí více cvičit na dosažení téhož. Skladby, co se hrají, obvykle dětem nic neříkají. O stupnicích a cvičeních ani nemluvím, tedy nepíšu. I když, některé děti mají uspokojení z toho, že to dokázaly zahrát, bez ohledu na to, co je to za skladbu. Musí se tedy prokousat etudama, než budou schopny zahrát třeba toho Mozarta.

V etapě etud a cvičení odpadne opět další část dětí: Jsou to ti, kteří mají menší talent a stálo by je (a rodiče) příliš velké úsilí prokousat se dál. Také odpadnou ti, kteří sice mají talent, ale necvičí, protože je to nebaví a rodiče je nenutí. Vydrží pouze ti, kteří byli od rodičů donuceni k přiměřenému úsilí. To jsou pouze talentovaní, k tomu aspoň trochu trpěliví a zároveň tlačení rodiči. A nebo když se přísní rodiče rozhodnou, že dítě prostě hrát bude.

Nejpozději okolo 10 let je potřeba, aby dítě mělo základy v malíčku a aby už hrálo skladby na úrovni. Pak začne puberta a s dítětem už toho moc neuděláte, to už musí mladý klavírista opravdu chtít hrát sám, a tudíž ho to musí bavit. Mezi 10. a 14. rokem odpadnou další. Kdo nechce hrát, tak se už většinou dokáže vzepřít i přísnějším rodičům. Odpadají ti, kteří dosud nedosáhli úrovně, aby si sami zahráli. S klavírem také definitivně skoncují bohužel i ti, kteří sice třeba mají talent, ale odmítají hrát klasiku, protože je prostě nebaví a získali velký odpor ke klavíru vůbec. U nich je to škoda, protože by je třeba bavilo něco jiného než klasika.

Dále tedy pokračují klavíristi, kteří už něco umí a klasika je začala bavit. Klasická vážná hudba oslovuje lidi nejdříve okolo 10 let, až začnou mít své oblíbené styly, kapely, zpěvačky, atd. Nejčastěji je to však ve věku 15 – 25 let. Dětem pod 10 let klasika obvykle nic neříká. Takže pokračují „talentovaní klasikáři“, pro které je hudebka v podstatě určena. Také mohou vydržet ti, které klasika nebere, ale dokážou si zahrát sami něco jiného (můj případ). Zvládnou třeba hrát písničky podle sluchu nebo si seženou noty na rockové populární skladby, případně se začnou angažovat v nějaké kapele. V hudebce pak zůstávají, aby měli dobrou techniku a byli „v kondici“. Nebo se jim podařilo natrefit na učitele, který netrvá na klasice, ale nabízí třeba i jazz. Dokonce i Beatles se v hudebkách vyskytnou.

V každém případě se v hudebce naučí správná technika hraní. Z hlediska techniky je metodika ZUŠ přínosná. A kdo se věnuje hraní dál, určitě je rád, že to umí. Zvláště když už to má za sebou.

Žáky, kteří ze přihlašují do ZUŠ, si dovolím rozdělit do tří skupin:

a) Nemají talent a nejsou hudební typy. Nejspíš by je moc nebavilo hrát jakoukoli hudbu.
b) Mají více či méně talentu, ale hudebka jim hraní otrávila. Mohli by dosáhnout různých úrovní. Někteří by dovedli třeba jenom pár písniček v nic moc kvalitě. Ale bavilo by je to. Nebo aspoň nezískali by averzi ke hraní. A ti lepší z této skupiny by to dotáhli až třeba do hraní v kapelách nebo k samostatné tvorbě.
c) Trpěliví talentovaní. Hudebka je naučí správnou techniku. Klasikářům pomůže dál. Ostatní (jako já) s hudebkou skončí s tím, že to co je hudebka naučila, jim k něčemu určitě je. Do této skupiny řadím i amatéry všech úrovní, kteří si občas zahrají.

Učitelé

Asi nejdůležitější je přístup konkrétního učitele. Vždycky jsou lepší výsledky, když učitel není pro dítě nepřítel. Pro učitele ZUŠ je to těžké. Učitel může být dobrý, hodný, ale chce po dítěti nezáživné věci. Musí pak být opravdu opatrný, aby se nestal nepřítelem. Když bude učitel po dítěti chtít to, co by dítě bavilo, ale bude se rozčilovat nebo zvyšovat hlas, když něco nepůjde, tak to má také prohrané. A samozřejmě když mám hrát něco co mě nebaví a nejde mi to a ještě navíc mi za to někdo nadává...

Dnes se určitě i v hudebkách najdou učitelé, kteří dokáží učit v klidu, i když se nedaří, kteří se nedrží starých osnov a podporují v dítěti to, co mu jde nejlépe a hlavně co ho baví. Když má dítě velký talent a dokáže třeba zahrát písničku jen podle sluchu bez not, tak záleží na učiteli, jestli tuto schopnost pohřbí a nacpe do kolejí osnov, nebo jestli ho v hraní podle sluchu bude podporovat.

Ještě jednou uvádím, že je hlavně potřeba, aby žák k učiteli neměl averzi. To nezáleží na skladbách, ale na komunikaci.

Můj názor je do značné míry kritický. Kritizovat by dovedl kdekdo. Proto je na stránkách i můj přístup k výuce, který by mohly uplatňovat ZUŠ také. Sice by to pak pro mě byla konkurence, ale dětem by to pomohlo.

Pokud máte se ZUŠ zkušenosti jiné než já a myslíte si, že v něčem nemám pravdu, napište mi to. Můj názor není nijak zvlášť podložený a na základě nových informací jsem přístupný si ho změnit.

eldorado kralovstvi_zeleznic
e-mail: info@pavelhokr.cz
tel.: 608 745 262 (Jarka Reiserová - kontaktní osoba, organizace rozvrhů)
tel.: 608 745 297 (Pavel Hokr)
IČO: 70139661

Code by Robert Libšanský